Přátelé, kamarádi !
Tentokrát bychom se s Vámi chtěli podělit o zážitek z kategorie vzácných a v životě ne moc často opakovatelných, a to o dovolenkový výlet do srdce francouzských Alp, do nádherného údolí pod masivem Mont Blanc, do městečka Chamonix. Využili jsme totiž nabídky Jitky a Jirky dělat jim společníky na jejich cestě za lyžováním pod alpskými velikány, za romantikou vysokých štítů hor, ledovců a hlubokých údolí. Tohle dobrodružství jsme společně domluvili již na sklonku loňského léta a postupně jsme se proplánovali a protěšili až k určenému termínu odjezdu, a to k ránu soboty 25.února 2006. Pro nás chotěbořáky to bylo velmi časné ráno, kdy jsme vyráželi ve 4 hodiny směr Praha. Naše třistasedmička byla napakovaná vším potřebným na to týdenní dobrodružství, včetně dvou plat s jistotou dobré nálady, uschovanou v plechovkách Pilsner Urquell. Cesta Chotěboř - Praha proběhla bez problémů a o půl šesté jsme již parkovali za Jirkovým Subaru v Dubečku. Bouřlivé uvítání, vystupňované adrenalinem z nadcházejícího společného dobrodružství, vyložení našich věcí z Peugeota a pakování všech báglů, lyžařských potřeb, zásob jídla i těch platíček s Plzní do kufru, "rakve" i útrob Subaru za neustálého Jitčina :" To se tam nemůže vejít, to se tam nemůže vejít ... ". A vešlo ! Ještě výborné presíčko na cestu ... a v šest třicet : zdravíme Tě, Praho ... vpřed směr Chamonix !  "Jedeme za sluncem a holky mávaj ... !"
A kudy že to ? Praha, okolo Stuttgartu, Basileje, Bernu, přes Vevey do Chamonix.
Jirka řídil, Jitka s Haničkou seděly vzadu, já dělal navigátora ... tedy druhého navigátora. Úlohu prvního navigátora plnilo Jirkovo "GPS", které graficky i ženským hlasem určovalo trasu. A že to ta "baba", jak tu zakletou paní pojmenovala Jitka, zvládala perfektně. "Za pět sta metrů drž se vpravo ...". A při objížďce anebo když jsme se rozhodli jet trochu jinudy se ozvalo její : "Přepočítávám !" a našla další pokračování trasy. I díky jejím zpestřujícím komentářům nám cesta po našich i německých dálnicích, přerušovaná občasnými nutnými zastávkami, ubíhala v pohodě a Jirka pouštěl svému "subárku" uzdu, jak jen to šlo. Počasí bylo slušné, viditelnost dobrá, dálnice suché ... Malý zádrhel přišel ve Švýcarsku, tuším někde za Bernem, kde jsme nabrali asi třičtvrtě hodiny zpoždění v koloně a zácpě, ale pak už to zase šlo a v pozdním odpoledni jsme se přiblížili již na dohled k Alpám, projeli Vevey u Ženevského jezera, pak Martigny a začali nádhernými (viď, Jirko a Jitko ?) serpentýnami stoupat z těch zhruba 400 mnm do 1500 mnm, a to asi na pouhých dvaceti kilometrech. Ten pohled z pravého sedadla do těch hlubokých srázů bych vám přál. "No podívej, Jirko, to je paráda !". "Nemluv na mě, vole, nevidíš, jak se mi potí ruce ?!".  Jak říkám, visuté serpentýny jak v honičkách z francouzských filmů. Už víme, kde to točili ... Ale to už jsme se blížili k průsmyku, dělícímu Švýcarsko a Francii, silnička již byla pěkně chráněná z obou stran bariérami sněhu, Jirka se uklidnil a my začali pomalu sjíždět do údolí pod Mont Blancem, v jehož polovině na nás již čekal náš cíl, městečko Chamonix. Trochu zaváhání v uličkách Chamonix, ale nakonec pomohla "baba" a v 18.30 jsme již stáli po 12 hodinách a asi 1040 km jízdy před bytovým komplexem Etty v ulici Tréves.  " Jupííííí !!!! A jsme tady, pohodový týden může začít !!! ".  "Sláva vlasti výletu, výletu, výletu, nezmokli jsme, už jsme tu !".
Správcovi na nás již čekali, jakž takž jsme se nohama rukama dorozuměli (mluvili španělsky a francouzsky pouze), uvedli nás do bytu ve třetím patře, ukázali garáž, předali klíče, obdrželi od Jitky Becherovku a poté jsme se již mohli nerušeně nastěhovat do našeho dočasného domova, kterým tedy byl apartmán Jitčina synovce Kristiána, parádní byt s obývákem, dvěma ložnicemi, dětským pokojem, kuchyní, koupelnou a záchodem. Senzační útočiště a základna s výhledem na vysoké štíty ze všech oken ... Paráda a perfektní pohodlí ! Následoval výběr ložnic, hrubé vybalení a útok na naše zásoby jídla a ... plechové přiťuknutí : "Ať se nám tady líbí ! Na lyžování ! Na počasí !" . Zkrátka spokojené posezení, spojené s předběžným naplánováním nedělního programu, uvolněné tlachání plné radosti a vtipkování živené senzačním pocitem z nadcházejícího dovolenkového času. A ještě a ještě a ještě a ... šlo se na kutě. Úkol přesunu i usídlení byl splněn.
K první noci patří jen podotknout, že jsem byl během ní  odsunut z ložnice, kde jsem usínal na manželské posteli s Haničkou, na postel pod "bidlem" v dětském pokoji, a to pro Hanin nepřekonatelný odpor k mému údajnému chrápání. No nic, jsem na to zvyklý a tak jsem v odloučení strávil i všechny zbývající noci ... "Good night, good night, moje lady !".